Letíme do Kyrgyzstánu. Nakonec jen s bráchou. Třetí do party bohužel pro zranění musel účast zrušit. Letenky přes Turkish Airlines šly sice zrušit ale jen všechny tři naráz. Učtovali poplatek cca 2000Kč za osobu. Stále lepší než jednu celou za 17000Kč nechat propadnout. Rušíme tedy pro tři a dvě objednáváme nazpět. V plánu je přechod z Karakolu, konkrétně rozšířená varianta Ak-Suu highligths.

Z Prahy odlétáme v pátek ve 14:30. Přestupujeme v Istambulu.

Statistiky

• Počet dní: 9
• Počet dní na trase: 6
• Délka: 93 km
• Převýšení: 6 229 m
• Náklady: 25000 Kč / osoba

Trasa: Ak-Suu – Kyzyl-Suu

Zápis z cesty

So 26. 8. – Bishkek – Karakol – údolí Ak-Suu

Kolem šesté hodiny ranní místního času přilétáme do Bishkeku. Hned na letišti obstaráme SIMku s neomezenými daty na měsíc za 15 USD. V hale se seběhnou taxikáři. Jeden v domorodé čapce mluví slušně anglicky a tak nás přemluví, že nás odveze přímo do 400 km vzdáleného Karakolu za kompromisních 80E.

Ochotně nás doveze do obchodu na nákup. On celou dobu telefonuje. Před výjezdem z města zastaví u jiného auta, tvrdí že bratrancova, že pojedeme s ním. Každopádně peníze chce předem a bratranci je dá on. Moc se nám to nezdá, Tak si vyžádáme u platby být přítomni. Jelikož “bratranec” nemluví anglicky, pochopíme záhy, že náš první řidič díky angličtině shání kšefty jiným a bere si provizi.

Jedeme Toyotou Camry s pravostraným řízení, jezdí se v pravo, proto má bratranec s sebou i manželku. která mu říká, kdy může předjíždět. Krom toho, že si v podstatě nerozumíme proběhne cesta v poklidu. Nakonec nám pomůže natankovat benzín na vaření. Prý se do vlastních a nebo malých nádob nemůže, tak se u toho porůznu krčí. Za dodatečných 700 Som (cca 180 Kč) nás hodí až do výchozího bodu.

Začínáme jídlem v restauraci u přilehlého termálního koupaliště v údolí Ak-Suu. S obsluhující slečnou si vůbec nerozumíme a to zrovna těch pár slov rusky ohledně jídla umíme. Naštěstí pán od vedlejšího stolu chápe lépe a něco nám objedná. Sice máme jiné jídlo než všichni ostatní, nicméně to maso s opečenými brambory bylo moc dobré.

Po jídle jdeme už po svých údolím. Po dvou hodinách začíná pršet. V pláštěnkách pokračujeme dále až do setmění. Prostoru na stany je v údolí vypaseného od koní tolik, že si nemůžeme vybrat. Kotvíme blízko řeky. Nakonec i vaření a stavbu stanu přestává pršet.

Ne 27. 8. – Údolí Ak-Suu – Arnitor

Až do desáté ranní vytrvale prší, což po těch pár hodinách prospaných předešlou noc v letadle spíše vítáme. Z údolí stoupáme do sedla Anyrtor Severnyj (3600 m). Následně se přehoupneme do údolí řeky Anyrtor. Počasí slušné a k večeru i slunce vysvitne, což ze zelených kopců spolu se stády koní číní pastvu pro oko. Na stany místa nepřeberně, opět dáváme přednost blízkosti řeky.

Po 28. 8. – Arnitor – Altyn Arashan – vzhůru k Ala Kol

Přes noc opět vydatně prší, o 100-200 metrů výše vydatně sněžilo. Kopce okolo jsou úplně bílé. Sbíháme do osady Altyn Arashan. Míříme do Elza Hot Springs Guesthouse. Mladík z cestovky mluví anglicky. Dohodneme se s ním na obědě a termálních lázních. Oběd rýže s hovězím, polévka. Venku leje jak z konve, teplé lázně jsou neskonale příjemné (200 Som / 40 min / celý objekt). Dokonce ve vedlejším obchodě Pepa sežene vodku.

Odpoledne za mírnějšího deště stoupáme směrem k sedlu Ala Kol. Nocujeme v půli cesty cca 3000 m vysoko. Jako naschál se spustí liják při stavění stanu. Louže vytíráme ručníky.

Út 29. 8. – K jezeru Ala Kol

Vítá nás slunce. Sušíme věci z večera. Stoupáme k sedlu Ala Kol. Otázkou není, zdali půjdeme sněhem, ale kolik sněhu tam bude. Od hranice 3600 m je již pokrývka souvislá. V závěru vedou k sedlu dvě cesty. Dvojice před námi pomalu postupuje přímou příkrejší. My volíme jdeme trasou nalevo, jelikož pár lidí ji prošláplo od shora. Krom toho, že s přibývající výškou ubývá chuti dělat další krok, jde se celkem dobře 20-30 cm sněhu navzdory. Špičky bot zasekáváme a jdeme jak po schodech. Pepovi v samém závěru veškerou hrdost sebere Japonec v teniskách s igelitkou v ruce, který ho přebíhá.

Ze sedla Ala Kol (3920 m) si užíváme dechberoucí výhledy na tyrkysové jezero stejného názvu. Jižní strana je úplně beze sněhu. Cestou nahoru potkáváme několik Rusů na pokraji vyčerpání. Marně jim vysvětlujeme, že právě tu jednodušší část cesty mají za sebou.

Spíme na břehu jezera (3500 m). Trochu nás bolí hlava, ale pravděpodobně spíše ze dne stráveného na slunci. Bohužel jsme brzo ve stínu. Před spaním vybíhám výše se nahřát posledními paprsky.

St 30. 8. – Ala Kol – Panoramnyj – pod sedlo Teleti

Počasí se zlomilo, druhý den slunečno. Obcházíme západní cíp jezera, překračujeme sedlo Panoramnyj (3770 m). Klesáme do údolí řeky Karakol. Mosty bohužel nejsou a bohužel je něco po poledni. Víc vody asi být nemůže. Chvíli ošlapujeme okolo. Nakonec nejprve přebrodíme přítok řeky, potom o něco výše řeku samotnou. Celkem adrenalin. Vody do půli stehen a pěkně divoká. Zaplať Pán Bůh za hole.

Po obědě stoupáme směrem k sedlu Teleti. Nad pásmem lesa se ocitáme na krásné planině. Spát by se dalo téměř kdekoli, nicméně to nejlepší nás ještě čeká. Jakmile se cesta přiblíží k potoku (3100 m – 3200 m) ocitáme se na hektaru dokonale rovné plochy.

Čt 31. 8. – Teleti – k sedlu Arčator

Opět nás vítá slunce. Dosáhneme sedla Teleti (3793 m). Výhled z něho je poněkud uzavřený, zkouším tedy vyběhnout na vrchol nalevo. Přibývá tam však dost sněhu a pod vrcholem ztrácím trpělivost a vracím se.

Klesáme do údolí řeky Teleti ke kempu a po jejím proudu dále. Často se ohlížíme za sebe na ledovec. Řeku Jeti Oguz zase musíme brodit. První pokusy jsou neúspěšné. Nakonec najdeme vhodnější místo proti proudu. A i to bylo zbytečné, kdybychom byli trpělivější, našli bychom i místo průjezdné buchankou.

Celou cestou podál řeky pozorujeme krásnou horu s ledovci. Před odbočkou k sedlu Arčator nás zastavuje bača a zve do Jurty. Musíme odmítnout, potřebujeme dnes dojít co nejdál. Tak alespoň vybíhá za námi s jablky a bonbóny. Někteří sami nic nemají a přesto dávají.

Stoupání k sedlu dává zabrat. V pásmu kosodřeviny je cesta rozbahněná a rozdupaná od krav a koní. Výše už lepší, alespoň je kudy obejít. Spíme někde mezi 3200 – 3300 m.

Pá 1. 9. – Arčator – Kyzyl-Suu

I dnes jasná obloha. Závěrečná pasáž k sedlu Arčator (3900 m) vede po drolícím se štěrku. Polsední metry po sněhu snad i lepší. Tímto máme poslední kopec za sebou. Klesáme do údolí řeky Kara-Batak. Před sebou dole vídíme pár s jedním malým batůžkem a zrcadlovkou. To budou určitě jednodenní turisté a tedy musí mít poblíž auto. Do vesnice Kyzyl-Suu to je 20 km. A to by za jeden den nezvládli. Přidáme do kroku a dáváme se s nimi do řeči. Jde o Belgičany. Po chvíli je přemluvíme k odvozu, nejprve namítají, že to bude pro nás nepohodlné, že budeme muset za jízdy ležet. No, jistě ne více nepohodlné, než oněch nudných 20 km jít po svých.

U řeky místo mostu funguje ruční lanovka za 50 SOM / osoba. Než se poskládáme do auta, uvízne uprostřed řeky buchanka, pokoušejíc se překonat brod. Náš řidič ji pod pokyny místních na druhý pokus vytáhne svým vozem nazpět. Za necelou hodinku nás vysazují v Kyzyl-Suu.

Stopneme hned druhé auto. Za 200 SOM nás veze do Karakolu. Řidič nám předvádí své řidičské umění. No, vzhledem k tomu, že v jeho Mercedesu chybí pásy, bychom to klidně oželeli. Cestou se stavujeme u něho doma na čaj a domácí jogurt.

V Karokolu najdeme pěkný penzion Compass Guest House za cca 4000 SOM / pokoj / noc. Dáme se trošku do kupy. Moc milá slečná nám doporučí restauraci a objedná taxík. Restaurace opravdu výborná. Nemůžeme se nasytit. Ochutnáme salát, polívku, šašlik, pánev jehněčího, … Asi nám trochu vyhládlo. Obsluha umí trochu anglicky a moc nechápe naše pití jednoho piva za druhým.

So 2. 9. – Karakol – Bishkek

Slečna v penzionu nám doporučí do Bishkeku vyrazit ranní maršrutkou. Objedná nám taxík a kolem 8h jsme na autobusovém nádraží. V maršrutce (Mercedes Sprinter jako všechny ostatní) akorát 2 místa. Řidič mě zavede k pokladně, kde si máme koupit lístek. Kupuji dva. Opraví mě, že chci jeden a druhý si nechá zaplatit bokem na ruku. 1000 SOM tedy za oba.

Cesta nám přišla mnohem pohodlnější než taxíkem a také 8x levnější (což již není jen otázkou dojmu). V půlce dokonce přestávka na oběd v bistru. Kolem 14h jsme v Bishkeku. Batohy necháváme na nádraží v úschovně a míříme na tržnici Osh Bazaar.

Tržnice to je obrovská. Hodinu bloudíme mezi stánky s oblečením, než na radu místního konečně najdeme sekci s jídlem. Nakoupíme koření a oříšky. Poté, co se smíříme s tím, že nenajdeme občerstvení, kde by měli i pivo, nasytíme se za dohromady za 400 SOM výborným šašlikem.

Vyzvedneme batohy a předraženým taxíkem (300 SOM) se necháme dovézt do centra. Taxikářů je okolí autobusového nádraží hodně, stejně tak ale i turistů a zřejmě čekají na větší kšefty. Centrum je plné monumentálních staveb ve stylu socialistického realismu, nechybí ani socha Lenina. Po kafíčku se projedeme na Ruském kole a zamíříme na večeři ve formě kebabu. Zbylý čas po setmění si krátíme v nóbl pivnici. Po 23h si necháme od číšníka objednat taxi a míříme na letiště. Odlet kolem 2h ranní a po 8h ranní přílet do Prahy.