Gruzie - Mestia, Ushguli, Zugdidi, Kutaisi

Vyrážíme na dlouho plánovanou cestu do Gruzie. Konkrétně jde o tamější nejpopulárnější trek Mestia – Ushguli. I proto, abychom se vyhnuli davům, vyrážíme zkraje září. Oficiální trasa treku vede mimo překlenutí jednoho sedla výhradně údolím. To mi přijde škoda. Mám v plánu přechod absolvovat paralelně s hlavní trasou více v kopcích .

Statistiky

Počet dní: 9
Počet dní na trase: 7
Délka: 82,7 km
Převýšení: 6 174 m

Trasa: Mestia – Ushguli

Zápis z cesty

So 3. 9. – Kutaisi – Mestia – Zuruldi

Před druhou hodinou ranní přilétáme do Kutaisi. Hned na letišti Wilma kupuje SIM kartu s neomezenými daty na 14 dní (cca 50 Lari). Několik taxikářů nám rovnou nabízí odvoz do Mestie. Cenu se nám podaří mírně srazit z 200E na 170E. Na to, že ušetříme celý den, jedná se o šesti hodinovou cestu a náklady se rozprostřou mezi 3 lidi, cena není špatná.

Navíc jedeme Mercedesem E (byť r.v. 2000) a s řidičem je legrace. S Wilmou se stanou brzy přáteli. Wilma za jízdy obdrží panáka a za nedlouho už i sedí za volantem a řidič si dává šlofíka.

V Mestii Pepa vybere peníze. V kavárně nám líčí svůj pohled na svět americký redneck ( Za úpadek světa, válku na Ukrajině nevyjímaje, můžou židi). Přenecháme mu zbytek láhve naší Finlandie a vyprovázeni požehnáními se vydáváme na cestu.

Stoupáme na hřeben Zuruldi. Od mezistanice jezdí lanovka, kterou využíváme (20 Lari / Os.). Na horní stanici ochutnáváme naše první Chačapuri. Po jídle pokračujeme po hřebeni, procházíme kolem vysílače Mentaschi. Ukazují se nám výhledy na protější hlavní hřeben Kavkazu. Nocujeme nedaleko vyschlého jezírka za vrcholem Zuruldi.

Ne 3. 9. – Zuruldi – Tetnuldi

Nebe je zatažené a je jen otázkou, kdy začne pršet. Silnici Mestia – Usghuli přecházíme v sedle Ughviri. Poměrně nezáživnou štěrkovou cestou stoupáme do lyžařského střediska Tetnuldi. Cestou už mrholí. Akorát se začátkem bouřky vplouváme do hospůdky.

Neprší mnoho, ale o to více blýská. Co chvíli vypadává elektřina. Objednáváme 3x chačapuri. Sníme dvě a jsme plní. Pomalu pochopíme, že se chačapuri objednává spíš do placu, než jako jedno jídlo na osobu. Rakušané vedle řeší podobný problém 🙂 Bouřka ustává, ale jen na přeběhnutí do hospody o pár metrů výše. Tato hospoda má vodu na dočepování. Vrchní se objevuje sporadicky a vítá, že se obsloužíme sami.

Po bouřce lezeme podél sjezdovky až k horní stanici. Tam odbočujeme doprava. Po půl kilometru nacházíme u potůčku krásné rovné místo na spaní.

Po 4. 9. – Tetnuldi – Ledovec Nagebi

Ani na druhý pokus se nám nedaří s Wilmovým vařičem efektivně zacházet. Buď hoří zběsile i se vším okolo a nebo zhasíná. Asi líh není úplně vhodným palivem. Po snídani směřujeme k ledovci Nagebi. Pěšinka přestává být po chvíli znatelná. K ledovci stoupáme strmým žlabem, štěrk i větší kameny se s každým druhým krokem uvolňují a sesouvají níže.

U ledovce jsme jak v jiném světě. Led všude okolo, propadává sníh. Dle mapy (mapy.cz) se má cesta zlepšit. Je značená plnou čarou po kraji ledovce. Je to ale naopak, po ledovci se jít nedá (bez vybavení) a po kraji se uvolňují balvany. Po hodině na kótě 3600 m to vzdáváme a otáčíme. Ještě že tak. Odkryjí se mraky a vidíme, že by to bylo ještě horší.

Při pokusu ulehčit si sestup klouzáním po ledovci si roztrhám kalhoty přivodím pořádnou modřinu na stehnu. A za chvíli přidám zlomenou hůlku. Pepo si sedře palec a Wilma spadne po hlavě do potoka. K tomu začíná pršet.

Pošramoceni na těle i duchu nacházíme dole pod žlabem zelený plácek s potokem. Stavíme stany. Zalézáme dovnitř, déšť přechází v liják, je sotva 18h a usínáme. Jo, těch dnešních 6 kilometrů nám dalo zabrat.

Út 5. 9. – Ledovec Nagebi – Khalde

Na chvíli se napojíme na cestu od Adishi. Zakrátko pokračujeme po neznatelné pěšině loukami ke kostelíku kombinovanému s udírnou – Ghvimshobeli. Tam nám nabízí kolemjedoucí pastevec převoz přes řeku Adishchala na koni. Ptám se, zda je to nutné. Poté, co zjistí, že jsme Češi, mávne rukou se slovy, že to určitě zvládneme sami. Po dvou kilometrech dojdeme k brodu. Voda je pořádně studená, ale jinak řeku překonáváme bez problémů.

Od brodu stoupáme do sedla Chkhunderi (2722 m). Nejvyšší bod oficiální trasy. Začíná pršet. Než slezeme do údolí k opuštěným salaším, úplně leje. Salaše skýtají pěkný úkryt a místo pro nocleh. Wilmovi to není skrz nachlazení o bolest kolene dobré a s tím, že se naše cesty beztak zítra rozdělí, odchází nocovat do hostelu v Khalde.

Noc to nebyla zrovna nejlepší. Teplota kolem nuly a pod salaší neustále strašil nějaký ježek. Na druhou stran v dohledu nebylo skrz vysokou trávu a bolševníky žádné místo na stan.

St 6. 9. – Khalde

Na dnešek předpověď nevalná, na čtvrtek a pátek hlásí nádherně. Oproti plánu máme den náskok. Míříme tak do hostelu v Khalde a dopřejeme si den volna. Kolem poledne se k našemu překvapení ven vykolíbe Wilma. Dohodneme se, že se sejdeme za dva dny v Ushguli. Wilma jde údolím, my přes hory.

V Khalde panuje příjemná atmosféra. Není problém tady den prolenošit. I když na pokoji je pořádná zima. Nocleh s večeří 60 Lari / os. Večeře sice bezmasá ale výborná (zeleninová polévka, opečené brambory, sýr, pečivo, zelí, vynikající rajčatový salát). Přitom popovídáme s trojicí mladých Rusů prchajících před tamním režimem.

Čt 7. 9. – Khalde – ledovec Namkuami

Za jasného a mrazivého rána opouštíme Khalde. Míjíme salaše. Přes lávku překračujeme řeku. Asi 200m za řekou je krásné, a v údolí, dle našich pozorování, jediné rozumné místo na stany.

Po kilometru začíná pořádné stoupání, a to nejprve hustými rododendrony, kde není skoro kam šlápnout. Jakmile je máme za sebou, jde se o poznání lépe, nicméně chce to jistou dávku psychické odolnosti. Celou dobu až do sedla profil kopce budí dojem, že za dvacet metrů se stoupání zmírní. Dojdeme tam a ono nic, ale vypadá to, že za dalších pár metrů … Tahle legrace končí až dosažením sedla Lagem (2990 m).

Ze sedla vybíhám bez batohu ještě na nedaleký vrchol pro pár fotek zasněženého masivu. Pak už si vychutnáváme zasloužený oběd, o který přijde loudit dvojice toulavých psů.

Scházíme do údolí řeky Enguri a pokračujeme proti jejím proudu. Na konci cesty se v hospodě odměníme pivem a necháme si doplnit vaky vodou. Dále stoupáme pěšinou podél pravého ramene řeky. Slunce je nízko a scenérie zelených svahů, skal a ledovců nabývá neskutečncý barev. Nocujeme na nádherném místě u malého jezírka. Citelně se ochlazuje. S večeří ani schováním se do stanu neotálíme.

Pá 8. 9. – Ledovec Namkuami – Usghuli

V noci nebylo zrovna nejtepleji, což dokládá zmrzlá voda v camelbagu. Naštěstí slunce na sebe nenechává dlouho čekat a z mrazivého rána je rázem idyla. Zbývá vystoupat do sedla Vahušti (3107 m). Odtud nás čeká cesta za odměnu. Jdeme hřebeni s krásnými výhledy na všechny strany bez žádného výrazného převýšení až do Ushguli.

V Usghuli se setkáme s Wilmou v hotelu Panorama. Wilma bydlí v třílužkovém pokoji za 80 Lari, za dalších 40 se k němu můžeme nastěhovat. Večer trávíme v hospodě v jedné z rodových veží.

So 9. 9. – Usghuli – Kutaisi

Ráno se necháme za 200 Lari dopravit “hotelovým taxíkem” do Mestie. Silnice vede často podél hlavní turistické trasy Mestia – Usghuli. A tak máme možnost srovnání s naší alternativní “vrcholovou” trasou. Rozhodně můžu říct, že ta naše občasná martyria stála za to. Údolní cesta mě moc nenadchla.

V Mestii nás rovnou osloví řidič maršrutky (30 let starý Mercedes Sprinter). Naloží nám batohy s tím, že vyjede ve 12h. Času využíváme na oběd. Po jídle se vracíme zpátky a maršrutka nikde. Kolemstojící chlapi nad námi lomí rukama, že jsme přišli pozdě. Po chvíli se ale rozchechtají a úkážou nám maršrutku přeparkovanou na druhé straně silnice.

V maršrutce panuje přísný zasedací pořádek, aby se nás tam vešlo 20. Japonku vykáže dopředu a nás vyřádkuje vedle sebe do zadu. Nějaké kufry jdou na střechu. Cesta nadmíru zábavná. Motor neustále vytočen, předjíždíme jedno auto za druhým. V půli cesty do Zugdidi řidič dělá pauzu na občerstvení a dolití dvou litrů vody do chladiče. Cena 35 Lari/os.

V Zugdidi přesedáme na maršrutku do Kutaisi (20 Lari/os.). Operativní zastávky pouze dvě – jedna, aby řidič pokecal s tetami u stánku, druhá aby nabral paní s tůjí. V Kutaisi naskakujeme do taxíku (jak jinak než Mercedes) a ten nás za 10 Lari veze do centra k hotelu.

Hoteliérka vypadajíc i jednajíc jako bordelmamá neskrývá nadšení, že jsme si hotel přes Booking pouze vyhlédli ale nerezervovali. Večeříme v luxusní restauraci Palati, kde se nám na závěr dostane dvou přípitků čačy zdarma. Chvíli se projdeme a zapadneme ještě na zahrácku k vínu a šašliku.