Rumunsko (Rodna) 2018

Cestou na Greifenberg

Navazujeme na úspěšnou spolupráci z norské Femundsmarky a vyrážíme ve stejném složení (t.j. Pepa, Bejbas a já) na přechod rumunského pohoří pohoří Rodna. Oproti Fagaraši údajně mnohem liduprázdnější. Tam jsme sice nebyli, ale můžeme potvrdit, že na našem treku jsme davy rozhodně nepotkávali. Spíše tak pár jedinců denně.
O cestě vlakem jsme nějaký čas váhali. Cca 25 hodin vlakem má svá pro i proti. Nakonec naše trampské já vítězí nad snobským a variantě autem dáváme vale. Jízdenky kupujeme dopředu a to separátně pro každou zemi přes místního dopravce. Celkem cca 3800 Kč za zpáteční. Při koupi jedné mezinárodní jízdenky přes ČD (ale i jakéhokoliv jiného dopravce, abych jim nekřivdil) by to bylo 4000 Kč jednosměrně!

Statistiky

  • Počet dní: 10
  • Počet dní pochodu: 6
  • Počet nachozených km: 110,3
  • Celkové převýšení: 4763 m
  • Celkové náklady (os.): cca 6 000 Kč

Trasa: Trek rumunskou Rodnou

Zápis z cesty

Pá 17.8. – Praha – Arad

V 15:50 vyrážíme vlakem do Budapešti, stanice Nyugati. Noční vlak do Aradu bohužel odjíždí 20 minut poté z Keleti. Jsme na taxík odkázání a taxikář si tuto příležitost nenechává utéct. Nastupujeme za dohodnutou cenu 2000 Florintů. Ta se po uvedení vozidla do pohybu rázem mění na 7000 (usmlouvání na 6000 za vítězství nepovažujeme). Nebylo na výběr, jinak se to stihnout nedalo. Pokračujeme lehátkovým vozem. Nebýt dvojího vyrušení celníky, spalo by se královsky.

So 18.8. – Arad – Vatra Dornei

Před pátou hodinou ranní náš sladký spánek končí definitivně. Přestupujeme v rumunském Aradu. Do dalšího spoje nám zbývá 3h. Čas si krátíme před nádražím pochutinami s pekárny a místním pivem. Čímž na sebe nechtíc vábíme místní bezdomovce opouštějící brány non-stopů.
Vlak do Vatra Dornei nemá jídelní vůz. Naštěstí se nám ve stanicích několikrát podaří vyběhnout pro něco k jídlu a pití. V cílové stanici se snažíme bezvýsledně domluvit lůžka na zpáteční cestu (on-line to nějak nešlo). Na doporučení členek dorosteneckého basketbalového týmu si dopřáváme načas poslední večeři v civilizaci v restauraci Casa Bucovinea. Zjišťujeme, že standartně se maso griluje do křupava a na talíři se mohou nečekaně objevit vnitřnosti.
Po večeři stoupáme za město po modré turistické. Před setměním stavíme stany.

Ne 19.8. – Vatra Dornei – bezejmenný les

Po vysušení stanů míříme do sedla po Ousuru. Zde nás babča zve na sýr. Procházíme přes trojici ohrad na dvorek rozpadlé chatrče. Dostáváme brynzu, urdu, žinčicu, čepujeme vodu. Pojímáme to jako oběd. Dlužni jsme nakonec jen 10 Lei (rádi dáváme 20). Po pastvinách pokračujeme dále. Míjíme bandu sběračů lesních plodů, snášejících brusinky ze svahu po pytlích.
První setkání se psy. Trojlístek bernardýnů zuřivě vyštěkává a snaží se nás držet co nejdál stavení. Zdvihnutí hole mělo nečekaný výsledek – pes se přiblížil na 3 metry a začal pěnit.
Odpoledne trochu otravuje bouřka, ale nakonec z toho nic není. Nocujeme v lese plném polámaných stromu, nicméně daleko od psů.

Po 20.8. – Bezejmenný les – Pasul Rotunda

Nocováním v lese jsme se vyhnuli dávce rosy na stanech. Cesta se nám trochu přes polomy ztrácí, ale víceméně se jí držíme. Při výlezu z lesa vidíme paloučky na stanování jako z pohádky. Jakmile se dostaneme na pastviny, zmerčí nás páreček roztomilých vlkodavů a jde nám naproti. Snažíme se nekřížit cestu k ovcím ale ty se pod vedením ovčáka přesunou na špatnou stranu. Jdeme tedy hledat bezpečí u ovčáka. Ten se ptá na cigarety a zuřící bestie nepovažuje za problém, alespoň ne svůj.
Kolem poledního překonáváme vrchol (1775 mnm), dál se chvíli prodíráme klečí. Vynoříme se na druhé straně hřebene a pak již jen pozvolna klesáme směrem k Pasul Rotudna. V horní části sestupu jsou možnosti k dobrání vody. Další psi. Naštěstí mladý ovčák chápe naši bázeň a smečku odhání z cesty. A další psi. Tentokrát obcházíme stádo uctivým obloukem bez přímé konfrontace.
Před osadou potkáváme dědu, který nám sděluje, že pokud chceme pivo, ať na něho počkáme u prvního domu. Zdá se, že ani jiná možnost občerstvení zde není. Děda nás bere do svého altánu a hostí nás pivem, polívkou, sýry. Sám si s radostí nalévá také, což nelibě nese jeho kolemjdoucí paní. Za komplet večeři i s pitím si řekl férových 50 Lei. Kempíme v krásném zátiší před kopečkem zvaným Nichitas.

Út 21.8. – Pasul Rotunda – bivak budka pod Ineu

Por ránu nás vítá trojice psů pobíhajících kolem našeho tábořiště, díkybohu se nezdá, že bychom jim překáželi. Relativně pozvolna stoupáme po pastvinách k hlavnímu hřebeni. Míjíme několik psů a oni nás. Asi jsou zde na turisty zvyklí. V závěru pastvin je pramen k dobrání vody, pak už jedině u jezer. My jdeme druhou stranou prudkým stoupáním přes Ineut (2222 mnm). Na vrcholu začíná mrholit, bez dlouhého čekání pokračujeme k bivak budce po vrcholem Ineu. Jsme zde kolem 15h.
Potkáváme rumunský pár. Doporučují nám zůstat zde, jelikož dalších 5h není nikde voda. Ještě je tedy asi 100 m za budkou malá studánka vhodná na vaření. Nabízí i mapu, když vidí, že papírovou nemáme. Přišla bouřka. Vypadá to, že se v budce skutečně vyplatí zůstat. Na chvíli se schovají 2 Rumuni. Rovněž nabízí mapu. Tentokrát už odmítnout nedokážeme (navíc vypadá lépe než první exemplář:).
Po bouřce si vyběhneme nalehko při západu slunce na Ineu (2279 mnm).

St 22.8. – Ineu – Saua Gargalau

Ráno není vidět na krok. Jsme v mlze. Pomalu vyrážíme na cestu. Občas se odhalí pohledy do údolí. Nemusíme překonávat velká převýšení. Cesta se vlní zvolna +- 200 m. Po poledni se vyjasní. Kolem 15h dorážíme do tábořiště Saua Gargalau (jako ofic. místo na stanování vyznačeno v naší nové mapě, na místě neznačeno nijak). Místo nádherné – v blízkém okolí vydatné prameny, spousta místa na stany. Stanuje zde nakonec ještě tak 10 lidí. Kolem se pasou divoké koně. Čas do večera krátíme očistou v jezírku a mariášem.

Čt 23.8. – Saua Gargalau – Tarnita La Cruce

Po ránu opět není vidět na krok a pomalu se vyčasuje. Obědváme u pramene a bivaku v místě zvaném La Carti. Poté vystoupáme na nádherný vrchol s kruhovým výhledem – Repede (2074 mnm). Nejvýraznější stoupání. Jinak lze dnešní cestu nazvat opět příjemnou hřebenovkou. Odpoledne dosáhneme sedla Tarnita la Cruce, odtud se odpojuje cesta na nejvyšší vrchol Pietrosul Rodnei. Je zde v mapě vyznačeno místo k táboření. Nevypadá to zde moc útulně, není zde voda, a rovné místo na stan se hledá také obtížně. Proto sestupujeme dolů k jezeru Taul Tarnita la Cruce, kde to vypadá ve všech zmíněných ohledech přívětivěji (výběr ze 3 pramenů).
Máme v plánu ještě nalehko vyběhnout na Pietrosul Rodnei. Nechce se nám stoupat a klesat přes 2 předcházející vrcholy. Vydáme se po vrstevnici bez cesty údolím s tím, že vyběhneme na vrchol přímo. Terén je ale čím dál horší. Z traverzu bolí kotníky. Boříme se do borůvčí. Nakonec jsme rádi, že se nám podaří vylézt tímto způsobem alespoň na Vf. Buhaiescu Mare (2268 mnm). Zpátky jdeme spolu se zapadajícím sluncem klasicky po turistické.

Pá 24.8. – Tarnita La Cruce – Romuli

Není kam spěchat. Celou cestu klesáme až do Romuli. Závěrečných 10 km po štěrkové cestě je ubíjejících. Naštěstí hned zkraje Romuli je obchůdek. Kupujeme chlazené pivo a přisedáme k místním strejdům. Po chvíli zastavuje náklaďák se dřevem. Řidič si s osazenstvem obchůdku (nás nevyjímaje) potřese pravicí, koupí 2 piva a zase zmizí.
Vyhlédnutý penzion je obsazen Němci. Prý máme zkusit 10 km vzdálený Hanul Tenea. Chvíli stopujeme na hlavní silnici. Před deštěm utíkáme na terasu baru. Jen co koupíme pivo usměje se na nás štěstí. Paní s nákupem odemyká svoje auto. Naše psí oči na ní dělají dojem. Nebo nedokáže dostatečně rychle odmítnout. S trochou nadsázky má v kufru naše batohy dříve než svůj chleba:) Suchou nohou jsme za průtrže mračen v hotelu Hanul Tenea, kde dostáváme luxusní dvoupokojové apartmá za 180 Lei.

So 25.8. – Romuli – Beclean

Po obědě v hotelu stopujeme do Romuli. Po čtrt hodině nám staví taxikář mimo službu. Hovoří výborně anglicky a za cestu nic nechtěl. Z rozpadlého romulského nádraží vyrážíme o vlak dříve. Průvodčímu to dle našeho očekávání nestojí za vysvětlování. Jsme v Becleanu již v 18h. Cestou do centra (cca 1 km), míjíme 10 barů a 20 heren. Zvláštní to městečko. Večeříme pizzu, nakoupíme pochutiny domů.
Po setmění město ožívá. V ulicích se objevuje nespočet velmi spoře oděných žen. Některé jsou samy, jiné v doprovodu steroidového bouchače. Zakotvíme v baru, do kterého jsme nahnáni bodrým chlapíkem. Okamžitě nám kupuje pivo (konečně mají točené – dánský Tuborg). Přes naše protesty kupuje další, jakmile vidí, že jsme za půlkou. Nelze mu to vymluvit. Později se z posunků dozvídáme, že se po půl roce vrátil ze západu. Tento večer má očividně peněz dostatek, snad něco zbude i zítra na ženu.
Zajímavou postavou byl i jeho mafiánsky vyhlížející kámoš. Dorazil s přítelkyní ve věku své dcery. Ta nedostatek pozornosti dávala najevo monotóním pištěním. Jeho reakcí na to bylo sahnutí ji mezi nohy. Dle jeho slov tam má vypínací tlačítko.
O půl jedné v noci bohužel/bohudík toto pozoruhodně městečko opouštíme nočním vlakem. V předstihu se nám lůžka rezervovat nepodařilo. A teď jsou prý plná. Ach jo. Průvodčí alespoň popřesouvá pár lidí, abychom si měli kam sednout. V praze jsme v neděli kolem 15h.